Vítězství rozumu nad lobby?

V České republice se za posledních deset let zvýšily maloobchodní ceny za zboží a služby o necelých pětadvacet procent. Procentní sazba provize za sjednané životní pojištění se zdvojnásobila.

Ano, není to zase tak dlouho, kdy byly procentní sazby provizí kolem 100 procent z roční sumy placené klientem. Takže když měl někdo kapitálové životní pojištění a platil 1500 korun za měsíc, bylo to 18 000 korun za rok a tolik dostal i prodejce pojistek. Zatímco ale maloobchodní ceny vzrostly o čtvrtinu, dnešní „finanční poradce“ inkasuje minimálně dvojnásobek odměny zpřed deseti let: 36 000 korun. Tedy teoreticky. Ve skutečnosti je na tom ještě lépe. Lidé, kteří si před deseti lety platili 1500 korun za měsíc, jsou nyní na poněkud vyšší sumě. Můžeme počítat celkem s klidem 1800 korun měsíčně. To je 21 600 korun ročně, což při sazbě provize 200 procent znamená skvělých 43 200 korun. Takže tyto odměny se zvýšily dokonce na 2,4násobek stavu před rokem 2005.

Porovnejme si ta čísla. Je zde inflace cca 24 až 25 procent na straně jedné a růst provizí o 140 procent na straně druhé.

Člověk nemusí být nějaký myslitel na to, aby v tom viděl nějaký divný nepoměr.

Zvláště, když si vedle sebe postavíme i další čísla. Tak třeba v Německu je sazba při sjednání nemocenské pojistky stanovena na 75 procent ročního pojistného a u životních pojistek existuje celková regulace poplatků, díky které jsou provize v přepočtu od 75 do 120 procent ročního pojistného. Ve Španělsku je strop provizí stanoven na 90 procent. V Británii jsou provize zcela zakázané, klienti platí finančním poradcům za jejich rady přímo – ti nesmějí být vůbec placeni firmami poskytujícími finanční služby a pokud by nějaké peníze přijali, znamená to vysokou pokutu a ztrátu licence.

Není divu, že lobby finančních poradců disponuje velkou mocí a vlivem u politických špiček, což také vedlo k tomu, že všechny pokusy regulovat nehorázné zisky prodejců zkolabovaly. Představme si jenom pro ilustraci. Peníze za zprostředkování pouze u životních investičních a kapitálových pojistek se pohybují v řádech mnoha miliard korun ročně. Abychom si to přiblížili, tak nejsou daleko od sumy 10,5 miliardy korun. To je roční rozpočet ministerstva kultury.

Ještě horší ale jsou další důsledky této perverzity. Několik málo velkých prodejců finančních služeb ovládá více než osmdesát procent trhu s těmito produkty. Kdo tedy chce prodat pojistku, musí především nabídnout těmto distributorům hodně peněz. Když nabídne méně, jeho produkt nikdo nebude prodávat. Proč by klientovi nabídnul pojištění, ze kterého má 35 tisíc, když mu může vnutit na první pohled stejné, z něhož má ale prodejce padesát nebo šedesát tisíc? A odpornosti pokračují. Každý rok je vypovězeno asi 700 až 800 tisíc pojistných smluv, z nich je minimálně půl milionu „překlopeno“ (ve skutečnosti to ale bude daleko více). To znamená, že za klientem přijde finanční poradce (ten, který původně prodal pojistku nebo jiný, to je vedlejší) a vysvětlí klientovi, že na trhu je nový produkt, výhodnější a s lepšími podmínkami. Stačí jednu smlouvu vypovědět a druhou uzavřít. To, co paní poradkyně nebo pan poradce klientovi neřeknou, to jsou dvě věci. Za prvé, že přijde o obrovské peníze u první pojišťovny (odbytné je zlomek zaplacených peněz v prvních letech, protože se musí zaplatit právě onomu "finančnímu poradci"). A za druhé, že příští dva roky v nové smlouvě bude zase platit "poradci" za jeho skvělou radu „překlopit“ pojistku.

Zní to neuvěřitelně, ale přesně toto se masově děje. Podle mne poplatky z těchto „překlopených“ pojistek činí asi 18 miliard korun, některé odhady mluví o 22 miliardách a to uznal dokonce i ministr financí Andrej Babiš. Přitom ten se pere za zprostředkovatelskou lobby, co mu jen síly stačí.  

Jistý analytik to nedávno vystihnul v novinách naprosto přesně, když napsal zhruba toto: Finanční poradci dlouhé roky věděli, že se dějí velmi špatné věci, ale jejich profesní organizace se nepokusily o nějakou samoregulaci. Tak se nemohou divit, že nyní přichází zvenčí a nebude příjemná.

Tento týden se v parlamentu rozhodne, zda je silnější lobby prodejců a ochranná ruka ministra financí nebo zda zvítězí zdravý rozum. Já osobně tedy hodlám hlasovat na straně zdravého rozumu.