Vysoké školy páchnou levárnou

Všechny vlády za posledních dvacet let měly jako prioritu vzdělávání, ale ve skutečnosti stojíme nyní před situací, kdy je především vysokoškolský systém v rozkladu, jaký od porážky komunismu nemá obdoby. Případ plzeňských práv je pouze špičkou ledovce. Významná část univerzitního školství je velmi vážně nemocná. Netvrdím, že na odpis je celý systém. Ale určitě je nutné zakročit rázně v některých jeho důležitých částech.

V zemi je 72 vysokých škol – pro stát s deseti miliony obyvatel je to nesmyslné číslo, které samo o sobě říká, že mnoho z těchto ústavů nemůže mít úroveň o nic lepší, než dobré či ještě spíše pouze průměrné gymnázium. Ale bylo by naivní tvářit se, že problém je v množství podezřelých soukromých projektů. Ve skutečnosti totiž rozklad postoupil a zasáhl dříve prestižní veřejné ústavy. Je poslední možný čas zamyslet se nad naprosto zásadní reformou celého systému, která by zničila rozbujelou rakovinu klientelistického systému.

Vezměme si jen několik příkladů z prostředí Vysoké školy ekonomické v Praze, ústavu, který alespoň opticky patří ke špičce českého vzdělávacího systému.

Děkanem Národohospodářské fakulty zůstává Miroslav Ševčík, člověk, který prokazatelně šikanoval podřízené. Ostatně v jakémkoliv slušném státě by opustil funkci poté, co byl usvědčen ze zneužití výstražného modrého majáčku a z vědomé jízdy po dálnici v protisměru. Jaký vzor studentům může být tento člověk, navíc historicky spojený s fondovým systém v největší krádeži českých dějin, v kupónové privatizaci? Rektorka VŠE k tomu pouze řekne, že tento děkan byl znovu zvolen většinou senátu své fakulty (důkaz ZDE). Ale to přece v oné džungli vysokých škol není nic divného – děkané si uzpůsobí senát tak, aby byli znovu zvoleni, mají k tomu všechny mocenské prostředky a mít v něm většinu, která je na děkanovi ekonomicky naprosto závislá, je jednoduché.

Velký senát celé vysoké školy a minulý rektor VŠE Miroslava Ševčíka z funkce sesadili. Tím bylo ukončeno jeho první funkční období. Jeho vlastní „otrocký“ akademický senát ho jako tupé stádo zvolil znovu – proč, to je asi jasné a není třeba se o tom nějak rozepisovat. Viz heslo klientelismus na Wikipedii ZDE. Ovšem nová rektorka Hana Machková ho za prvé nemusela jmenovat, důvody pro takový neobvyklý krok by byly jasné a naprosto zdůvodnitelné. Stejně dobře je možné Ševčíka po jeho „ruském“ extempore s majáčkem a jízdou v protisměru odvolat. Potřetí by ho již jeho akademický senát zvolit nemohl. Zákon totiž hovoří o dvou obdobích, nikoli o tom, že tato období musí být časově plnohodnotná.

Možná někoho překvapí, když se o ctihodných akademicích v akademických senátech mluví s takovým despektem. Jenže ctihodnosti ubylo až k vážitelnosti na lékařských vahách. Tak to totiž na vysokých školách chodí. Jsou podfinancované, ale pro vybranou skupinu kolem vedení škol či fakult představují pohodlný a vcelku málo namáhavý způsob obživy. Je proto dobré být na správné straně.

Pokud by ale šlo opravdu pouze o zvláštní exces v podobě poněkud byzantinského docenta Ševčíka, bylo by možné ještě celou věc přejít s pokrčením ramen. Ovšem podobně jako zrůdný případ plzeňských práv, tak i děkan Ševčík je pouze jednou ze špiček ledovce.

Takže několik dalších případů z pražské VŠE. Děkanem Fakulty podnikohospodářské, což je klíčová fakulta školy, se stal psycholog profesor Ivan Nový se zaměřením na tak obskurní oblast, jako je „interkulturální management“. Zvolil ho samozřejmě akademický senát, všechno je formálně v pořádku, ale jak má vychovávat ekonomy specializované na firemní hospodářství někdo, kdo s velkou mírou pravděpodobnosti netuší vůbec nic o podnikových financích a podobných oblastech? Programem nového vedení však má být údajně teze, že podniková ekonomika je mrtvá, protože nyní je třeba preferovat takové oblasti, jako psychologii, logistiku a tak dále. To je samozřejmě absurdní myšlenka, zvláště na fakultě, která je zcela rozhodující pro výchovu příštích podnikových ekonomů. Ovšem právě toto směřování přesně ukazuje, kde měl nový děkan podporu a kam za odměnu nasměruje podporu svoji.

Protože kdo se v našem vysokém školství děkanem stane, ten si začne „opevňovat“ pozice. Součástí takového opevňování je přesměrování finančních prostředků především k podporovatelům a masivní dosazování správných lidí na klíčová místa. Takže nedávno uveřejněný inzerát, kterým budoucí děkan Fakulty podnikohospodářské (profesor Ivan Nový se ujme funkce 1. 7.) vyhlásil výběrová řízení na posty vedoucích kateder (k nahlédnutí ZDE), nepožaduje pro tuto funkci žádný vědecký titul, jako profesor nebo docent, stačí vysokoškolské vzdělání doktorského typu. Zábavné je, že ve stejném inzerátu jsou vypsána i řízení na místa odborných asistentů. Když si odmyslíme slovní kouřovou clonu, tak vědecké požadavky na asistenty jsou stejné, jako vědecké požadavky na vedoucí kateder (sic!). Nemluvě o tom, že inzerce nabízí tyto klíčové funkce na částečný úvazek.

Co je tím naznačeno? Jde o zjevně účelovou definici požadavků, která umožní dosadit na místa vedoucích kateder prakticky kohokoliv loajálního bez ohledu na odbornou a především vědeckou kvalitu uchazečů. Zajímavá bude reakce akreditační komise na takový vývoj. Například Fakulta národohospodářská děkana Miroslava Ševčíka je v tomto směru ve velkých problémech a na podzim je možné očekávat značné komplikace (nehledě na neustále klesající zájem studentů o pobyt na hluboce lidsky i odborně zdiskreditované fakultě).

Jenže ostentativní pohrdání vědeckými výsledky vlastně nepřekvapí, vždyť rektorka VŠE Hana Machková se již před několika měsíci postavila do čela snahy o snížení nároků habilitačních řízení a řízení o jmenování profesorem. Je totiž veřejným tajemstvím, že nejen Národohospodářská fakulta, ale i mnohé jiné části VŠE již mají a daleko více budou vbrzku mít problém s akreditací některých magisterských oborů. Pouze málo lidí na škole je schopných napsat článek do respektovaných vědeckých časopisů, tedy schopných splnit kritéria a získat docenturu či profesuru. Řešení podle rektorky? Zjednodušeně: Snížit kritéria a například místo citací vědeckých textů kandidáta ve významných vědeckých časopisech má budoucím profesorům a docentům stačit odvyprávět ve světovém jazyce několik přednášek na nějaké zahraniční universitě. Oxford nebo Temešvár? To je naprosto jedno. Pro necvičené oko není mezi jednotlivými pravidly platnými dříve a nyní žádný velký rozdíl (ZDE jsou pravidla stará, ZDE pravidla, která budou platná od 1. září 2014). Ale protože ďábel se skrývá v detailech, je nutné číst opravdu pozorně.

Jenže kam se české vysoké školství má snižováním kritérií dostat? Kam má dojít tím, že základním způsobem chování se stává pravidlo „ruka ruku myje“, které vede k rozsáhlým vzájemným vazbám a ke klientelismu, jaký známe právě z nechvalně známých plzeňských práv?

Stát zatím této intelektuální sodomii pouze přihlíží, ale je poslední možnost zatáhnout za záchrannou brzdu. Samozřejmě je zde otázka akademických svobod, kterou není možné jenom tak lehce pominout. Ale svoboda je tou usměvavější stranou věci, přičemž právě zachmuřené odpovědnosti se některým akademickým funkcionářům zřejmě nějak nedostává. Bude tedy třeba jim tuto hegelovskou dialektiku připomenout. Včetně dalšího aspektu, totiž faktu, že největší díl financování veřejných vysokých škol pochází ze státního rozpočtu. Je třeba zastavit rozklad a mrhání miliardami korun, které daňoví poplatníci utrácejí za vysoké školy měnící se v zatuchlý rybník bez jakékoliv pedagogické, ale hlavně vědecké kvality. Když s tím nic neudělají samotné vysoké školy (které jsou již zřejmě z části neléčitelně nemocné), budou s tím muset udělat něco poslanci a politici v rámci přípravy vysokoškolského zákona. To není nějaká temná zbytečná výhrůžka. To je konstatování, že vysoké školství je placeno z veřejných rozpočtů a že národ chce vědět, zda jsou tyto peníze vynakládány ku prospěchu země nebo ku prospěchu nějakých děkanů a jejich suit.

(Text vyšel 19. 6. v podstatně kratší verzi v Lidových novinách)