Exekutoři: přistřihnout křidélka, ale nezničit

Legislativní úderka Tomia Okamury zásobuje Poslaneckou sněmovnu jedním návrhem za druhým. Na venek to vypadá opravdu „pracovitě“, ve skutečnosti ale dělá šéf Úsvitu víc škody než užitku.

Tomio Okamura je střelec, čímž nemám na mysli nic z oblasti hvězdopravectví. Je to prostě politický pistolník, který by pro hlas lidu šel i světa kraj. Jeho „referendum bez výjimek“ už okomentoval kdekdo, tedy beru jako vyřízenou věc, že nelze mít zákon o referendu, které by mohlo řešit největší přípustnou velikost chodidla či zákaz chování psů v aglomeracích nad 10 obyvatel případně uvěznění všech HIV pozitivních.

Předseda Úsvitu je však také bojovníkem proti exekutorům. Ve své volební kampani je chtěl zrušit. Nyní se s některými dal dohromady, skamarádil a do Poslanecké sněmovny dopravil návrh známý nyní jako tisk 127.

Pan poslanec v něm dává najevo, že legislativa není jeho silná stránka. Z hlediska stavby zákonů a elementární kvality nesnese tento spisek ani zcela amatérskou kritiku. Věci, které musí být přímo v paragrafech, umístili znalci z Úsvitu do důvodové zprávy. Pokud by někdo byl tak šílený, že by text odhlasoval, vznikl by absolutní chaos nebývalých rozměrů. Ale dobrá, to by se dalo vychytat, přece jenom v Poslanecké sněmovně sedí i řada lidí, kteří legislativu ovládají.

Jenže to není zdaleka to nejhorší. Podstatný je obsah a směřování návrhu novely Exekučního řádu z pera Tomia Okamury. Tady jde do tuhého. Principem je tak zvaná teritorialita, tedy myšlenka, že exekutor má řešit případy na svém konkrétním území. Tisk 127 počítá s krajskou soudní teritorialitou, což je něco hodně jiného než krajská správní teritorialita, protože některé kraje nemají krajské soudy. Hned tohle narazí u jiných exekutorů, kteří chtějí teritorialitu okresní. Prostě středně velcí exekutorští kamarádi Tomia Okamury mají jiné ekonomické zájmy než jiní menší exekutoři. Dneska však může případ z Aše řešit exekutor ze Zlína, máme totiž působnost celostátní.

Proč podle Okamury zavést teritorialitu? Podle něj se sníží náklady exekuce, zlepší se situace dlužníků, protože to „budou mít na exekutorský úřad blízko“ a omezí se „kupčení s pohledávkami“. Místní příslušnost soudu v případě dluhu se určuje podle trvalého pobytu dlužníka.

Postupně. Přeprodávání pohledávek nemá s teritorialitou nic společného a je to naprosto odlišný problém. Co se týká trvalého pobytu, tak asi 40 procent dospělých občanů bydlí jinde, než kde mají trvalý pobyt a to často o stovky kilometrů. V případě povinných osob, proti kterým je vedena exekuce, je to možná i dost přes padesát procent. Nehledě na fakt, že asi 170 tisíc lidí je evidováno na „ohlašovnách“ a to nesporně v řadě případů zcela jinde, než kde se pohybují. Náklady exekuce jsou dané vyhláškou, například cestovné je ohraničeno zcela striktně a neplatí, že čím více se najezdí kilometrů, tím více se někdo „napakuje“. To jsme o několik let zpátky, tento problém je dávno vyřešen.

Já to vidím takto – pan Okamura se pokusil vytvořit novelu (nebo spíše panu Okamurovi nějací exekutoři napsali novelu), která bere věřiteli právo vybrat si exekutora podle svého uvážení a potřeby. To je neobyčejně špatné. Pokud to tak dopadne, potom líný a neschopný exekutor bude mít v podstatě naprosto stejně případů jako někdo, kdo se snaží dělat svou (velmi nepopulární) práci maximálně úspěšně. Z deklarovaných cílů novely nebude splněno naprosto nic. Bude naopak vytvořeno korupční prostředí umožňující a přímo nabádající k domluvám dlužníků a exekutorů na úkor bezmocných věřitelů. Nynější excesy, ke kterým nesporně dochází a jsou odsouzeníhodné a málo řešené, se dějí na úkor povinných, tedy dlužníků. Budoucí Okamurovské excesy se budou dít na úkor věřitelů. Celková vymahatelnost práva se prudce sníží, objem legálně nevymahatelných dluhů raketově vzroste a vrátíme se do kovbojských devadesátých let, kdy argumentem k zaplacení byla zlomená ruka.

Co je ale třeba udělat, to je zesílit celkovou kontrolu exekutorského stavu a kárný systém až po odebrání licence svěřit nezávislému orgánu. Je třeba tvrdě postupovat proti excesům, přistřihnout exekutorům křidélka. Ale pokud stávající systém zašlapeme do země, pak alternativou je anarchie.

Poslední poznámka: podle Tomia Okamury se má systém zlevnit a méně „vysát“ dlužníky. Ve skutečnosti se stane tohle. Protože se pohledávky stanou nevymahatelnými, riziko s tím spojené promítnou všichni do cen a dikce smluv – dopravní podniky, operátoři, banky, pojišťovny a desítky tisíc dalších podnikatelských subjektů prostě zdraží. Takže lepší podmínky pro jeden milion dlužníků zaplatí devět milionů ostatních lidí.