Nobelista chřestí zbraněmi

Turbíny bojových letounů již žhnou a Amerika se znovu chystá útočit. Tentokrát v Sýrii. Svobodné demokratické státy se připravují zasáhnout v zemi, která jistě není ani svobodná a ani demokratická. Celá situace smrdí velkým průšvihem. A ironií osudu je, že hlavní touhu po útoku má zjevně oficiální mírotvůrce Barack Obama.

Kolem zásahu v Sýrii je zmatek. Hlavně ale těžko říci, čeho má být útokem dosaženo.

Kdosi použil v Sýrii chemické zbraně. Je dost pravděpodobné, že to byla oficiální armáda, ale jisté to není. A pokud to byla armáda, pak zdaleka netušíme, jestli byl útok posvěcen vedením země nebo šlo o akci místních velitelů. Pokud je známo, tak chemické zbraně se v minulých měsících dostaly mimo přímou kontrolu režimu a lze se obávat, že jejich použití hrozí na obou stranách. Jestliže tedy mají být útoky trestem za použití chemických zbraní a zastrašením před jejich dalším použitím, pak si nemůžeme být tak úplně jisti, koho přesně trestat. Barack Obama se tváří, že má důkazy o použití chemických zbraní stávajícím režimem. Režimem je myšleno nejvyšší velení země - nikoliv jeden nekoordinovaný generál nebo důstojník. Pokud nositel Nobelovy ceny míru důkazy má, tak by je měl dát k dispozici. Spojené státy si byly také „jisté“, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení. Neměl.

Oblíbeným a mnohdy jistě legitimním vysvětlením útoků je i obrana demokracie. To je podstatná věc. O tom není spor. Ale v Sýrii demokracii chránit nelze. Nikdy tam jaksi nebyla přítomna a ani povstalci nejsou demokraté. Pravděpodobnost, že po pádu tohoto režimu v zemi vznikne nějaký režim „demokratičtější“ než Asadův, je v podstatě dosti malá. A to přes nesporný fakt, že stávající režim není demokratický vůbec.

Tentokrát není řeč o tom, že by svobodné země v Sýrii chtěly bojovat proti terorismu. Což je svým způsobem škoda, protože na straně povstalců stojí tisíce špičkových bojovníků Al-Kajdy. Byla by zde nemalá možnost zasáhnout citelně teroristickou síť.

Vyspělé země by se mohly pokusit zastavit utrpení místních obyvatel, které občanská válka kosí po tisících. To by byl také legitimní cíl, ale jestliže by útoky měly zjednat mír nebo alespoň příměří, bylo by pak potřebné útočit na režim i na povstalce. Není třeba si zakrývat, že na humanitární katastrofě se podílejí obě válčící strany, přičemž v případě povstalců jde navíc o množství vnitřních frakcí. Můžeme říci s naprostou jistotou, že po pádu Asadova režimu bude občanská válka pokračovat soubojem těchto skupin. Jejich jediným spojujícím momentem je totiž odpor proti režimu. Navzájem pak mají jen pramálo společného. Liší se navíc nejen ideologicky, ale také nábožensky. Ostatně existuje mnoho důkazů o vraždách páchaných jednotlivými bojovými jednotkami povstalců - možná nejznámnější je případ okamžité popravy teenegera před zraky jeho matky a sourozenců za naprosto nevinný žert s náboženskou tématikou. Podobných jenom m éně mediálně známých případů jsou však již stovky.

Jak vidno, případný zákrok v Sýrii by bylo těžké ospravedlnit nějakým obvyklým způsobem, který je v demokratických státech legitimním v případě, že se tyto země rozhodnou pro vojenské akce. Žádný z výše uvedených možných cílů případného leteckého bombardování navíc není touto cestou splnitelný. Toto není Libye ani Srbsko. Přičemž ve skutečnosti se v Libyi podařilo sice zabránit rozšíření konfliktu, ale zcela jistě to neznamená, že by se tato země vydala na cestu k demokracii a liberálnímu státu.

Zásah v Sýrii je zoufale nekoncepční. Není jasné, čeho má být dosaženo, jaký cíl má být splněn. Nevíme, zda byl onen chemický útok začátkem nějakého plánu režimu, zda ho vůbec můžeme připsat armádě a zda by měl nějaké pokračování. Jestli jeden zmatený velitel použil plyn bez rozkazu, pak se taková situace asi nebude opakovat. Přitom i velmi přesný útok na vojenské cíle bude mít stovky či tisíce civilních obětí. Jaký ale budou mít smysl, pokud režim nehodlá použití chemických zbraní opakovat. A jaký by měly smysl, pokud jsou za útokem naopak povstalci?

Česká diplomacie by tentokrát měla savé rozladění dát najevo. Ostatně Barack Obama se v minulosti ukázal pro svoje spojence jako nespolehlivý partner. Praha většinou byla pro Washington spolehlivým partnerem, ale opačně to nějak nefunguje. Není proč sledovat slepě spojence, který je spojencem především tehdy, když se mu to hodí.

Jsme malá země a jistě náš hlas nezastaví Spojené státy, Velkou Británii, Francii či Turecko a další státy, které jsou připraveny válčit. Nicméně jisté možnosti máme diplomatické i jiné, například nemusíme pro tyto akce otevřít náš vzdušný prostor.

Co bychom naopak učinit měli, to je velmi rychle konkretizovat prezidentův návrh na vyslání české jednotky do mise OSN na Golanských výšinách, tedy do nárazníkového pásma mezi Sýrií a Izraelem. Měli bychom dát najevo, že nejsme okopávači kotníků spojenců, ale že prostě máme výhrady k případnému útoku. Zároveň máme možnost přispět v rámci jednotek OSN k bezpečnosti našeho spojence a zacelit díru po Rakušanech, kteří se z Golan stáhli. To by byla dospělá kombinace kroků.